Úvod - Home > 1. týden

1. týden

30.10.2024 20:59

Během prvního týdne současné cesty jsme především znovu navázali s našimi již znovuzrozenými přáteli. Navštívili jsme samozřejmě Vickyho rodinu. Na první fotografii jsme zachyceni s jeho už spasenými rodiči. Někteří již věřící sousedé si přišli pro modlitbu, tak jsme se za všechny modlili a Bůh mocně jednal. Zatím jsme u Vickyho ještě neměli shromáždění, právě totiž probíhá svátek Diwali a všichni jsou zaneprázdněni připravami, oslavami apod. Velkou novinkou je, že Vicky začal chodit se svou dlouholetou kamarádkou Priyou (znají se od dětství), která ale nyní bydlí ve vzdálenější části Bombaje. Ji i celou její rodinu jsme už před časem přivedli k Ježíši a její maminka nyní spolu s Vickyho maminkou věrně navštěvují církev pastora Gabriela (viz dřívější cesty). Je to významná událost a všichni jsou nadšení, i když Vickyho maminka zpočátku projevovala pochybnosti vzhledem k Priyině ne úplně bezproblémové minulosti. Vicky nám pokládá mnoho otázek a strávili jsme s ním už hodně času povídáním o manželství :-) Brzy se sejdeme s oběma na předmanželské poradenství.

S Pratikem se tentokrát neuvidíme, protože nedávno odcestoval na delší dobu do Vietnamu. Jsme s ním ale samozřejmě nadále ve spojení.

Rozhodně jsme hned museli navštívit Dharavi... Když jsme slumem procházeli, tak mě samozřejmě opět odchytla moje známá od ryb (viz foto) :-) Lidé nás tam už znají a jsou k nám velmi přátelští. Zastavili jsme se u Soniho, jenž nám dříve pronajímal místnost na shromáždění, a modlili jsme se za jeho nemocnou manželku. Viděli jsme se i s jeho maminkou. Poté jsme vyrazili k Mohanovi a Meganě, kteří nás, i s jejich už velikým psíkem Rockym, nadšeně přivítali. Dlouho jsme povídali... Říkali nám, že asi začnou obývat i malou místnůstku, kterou vlastní v patře přímo nad touto (předtím tam nechali někoho bydlet), kde žijí, protože Rocky je již velký a nemůžou se už pořádně vedle sebe vejít, když si v noci lehnou na zem. Spí přímo na dlaždicích, prý je to příjemně chladí a na tvrdou zem jsou zvyklí. Hned jsem si vybavila naši matraci v hotelovém pokoji, která je tentokrát poněkud proležená a tvrdá a jak jsem za ni ráda :-) Také se svěřili, že by si někdy chtěli pořídit malou ledničku a tu by právě umístili do té druhé místnosti, protože sem se už opravdu vůbec nic nevejde. Povídali nám, že do sedmi let bude pravděpodobně celé Dharavi zbouráno. Nyní je postupně všem obyvatelům přidělováno nové bydlení. Pro mnohé to může být skvělým krokem nahoru, ale pro ty, kteří mají v Dharavi své obchůdky, dílny nebo jakékoli podnikání, je to naprosto likvidační. Dále jsme procházeli slumem a navštívili Mohanovu sestřenici Seemu s její maminkou a třemi sourozenci (viz foto). (Seemin manžel nebyl doma, protože jeho sestře zrovna vyhořel byt.) Když jsme je navštívili minule, tak jsme se modlili za Seeminu sestru Reemu, měla dlouhodobě těžké deprese a vůbec nevstávala z postele. Tentokrát nás Reema vítala s ohromným úsměvem od ucha až k uchu, celou dobu komunikovala a byla veselá. Seema radostně vyprávěla, že po modlitbě se vše hned změnilo a sestra je od té doby naprosto svobodná. Sláva Bohu! Všichni členové rodiny (jsou již znovuzrozeni) nás požádali o modlitbu. Přišla i Seemina babička, Mohanův mladší bratr a další bratranec. Během modliteb jsme vnímali silné pomazání, Seema se chvěla a její maminka sdílela, jak pocítila ohromnou úlevu od bolesti (další den měla jít na nějakou komplikovanou operaci). Haleluja! Společně jsme si užili úžasný večer plný Boží lásky a dobroty. Bylo moc těžké se se všemi rozloučit, na hotel jsme se tedy vrátili až hodně pozdě v noci...

V neděli jsme vyrazili opět, jako při každé cestě, kázat evangelium na nábřeží v Bandře. Zjistili jsme, že park, jenž byl delší dobu zavřený, je už předělaný a částečně otevřený, jen musíme přes půl hodiny počkat, než otevřou bránu. Vzhledem k tomu, že bylo veliké vedro a nechtěli jsme stát na sluníčku, tak jsme se zašli zchladit do vstupní haly hotelu, který se nachází hned vedle (viz foto květin). Když jsme potom procházeli parkem směrem k nábřeží, hleděli jsme na moře a na most, který tam právě budují, a nevšimli jsme si nízkého schodu, který tam nově přes celé prostranství udělali. Já jsem spadla způsobem, že se mi ošklivě zkřivilo chodidlo (celý nárt spíš než kotník). Snažila jsem se rychle vstát, ale nešlo to, bolest byla tak velká, že jsem se na nohu nemohla postavit... Než jsem se nadála, tak mě jeden pán odvezl na vozíčku k bráně parku (zrovna stáli opodál, přesunul pána z vozíčku na lavičku, aby uvolnil místo pro mě), odtud mě nabrala manželem přivolaná riksha a během chvíle jsem ležela v nemocnici s kanylou v ruce. Mám tedy hodně nových zážitků :-D Abych to zkrátila... :-) Nemocnice byla křesťanská (nad každou postelí byl pověšený biblický verš), vše dopadlo dobře, podle rentgenu zřejmě nešlo o zlomeninu a nakonec mě pustili s obvazem :-) Dnes už, díky Bohu, docela běhám, i když je noha od kotníku k prstům ještě celá modrá :-) Přišla jsem zde ale o dva dny (kdy jsem nebyla mobilní), které ďáblu však rozhodně nedaruju! Vnímáme to jako jeden z dalších jeho útoků. Před touto cestou se vyrojilo tolik protivenství a všemožných "ďáblových nesmyslů" jako ještě před žádnou jinou. Víme, že se něco důležitého chystá! Máme veliké očekávání od našeho ohromného Boha! On je větší než cokoli! Dva dny poté jel manžel do Bandry sám a s lidmi tam mluvil o Ježíši. Haleluja! Pokračujeme dál! Nikdo a nic nemůže zastavit Boží plán!

Navštívili jsme Vickyho rodinu, někteří již znovuzrození sousedé si přišli pro modlitbu

Vickyho tatínkovi jsme přivezli kalendář s letadly, jak si přál :-)

Povídání s Vickym v McDonaldu

Živá dekorace v obchodním domě

Vickyho bratranec (také již znovuzrozený syn Vickyho strýce, kterému po zázraku zrušili naplánovanou operaci a následně on i s celou svou velkou rodinou uvěřil v Ježíše) přijel z venkova, tak jsme ho vzali i s Vickym na večeři